Mžourova věštba

Najednou Kůrovláskovi nadšeně zajiskřilo v očích: „Mám nápad! Musíš zajít za Mžourou!“

„Za kým?“

„Za Mžourou, beskydským věštcem,“ vysvětloval nadšeně. „Žije kousek odtud a vidí do budoucnosti! Možná ti poradí, kde bys měl hledat štěstí.“

Werkáčkovi stačilo pár mávnutí křídly, aby k věštci doletěl. Chvíli mu trvalo, než ho našel – obýval starý seschlý strom na okraji malé mýtinky, který vypadal, jako by ho před lety zasáhl blesk. Sám Mžoura byl podivnou bytostí s protáhlým obličejem pokrytým kůrou. Měl placatý nos, takže trochu připomínal buldoka a jeho oči byly podivně posazené, každé mířilo trochu jiným směrem.

„Dobrý den,“ pozdravil ho Werkáček zdvořile.

Mžoura zavřel oči a zachvěl se, jako by jím projel elektrický proud. Pak protáhle pronesl dramatickým hlasem: „Á! Červený drak!“ Jedno jeho oko se otevřelo a podívalo na Werkáčka. „Konečně někdo, koho budoucnost nevyděsí k smrti. Před chvílí odsud utekl párek turistů. Lidi už dneska nic nevydrží. Stačí trocha upřímnosti!“

„Vy vidíte budoucnost všech?“ zeptal se zvědavě Werkáček.

„Jen když chci,“ odpověděl Mžoura, zamrkal a otevřel i druhé oko. „Nejraději předpovídám nenarozené potomky. S tím jsou lidi i beskydské bytosti většinou v pohodě. Mimochodem, víš, že tvoje sestřenice v Tatrách bude mít za dva roky trojčata?“

„Já nemám žádnou sestřenici,“ namítl Werkáček zmateně.

„To víš, že máš,“ pokrčil Mžoura rameny. „No nic. Přišel jsi, abych ti předpověděl budoucnost, že?“

Werkáček přikývl. „Cítím, že bych měl dělat něco jiného než se jen skrývat před lidmi v našem skalním sídle.“

Mžoura se posadil do tureckého sedu, zavřel oči a začal se pohupovat dopředu a dozadu. „Vidím… vidím… červenou!“ vykřikl najednou. „Spousta červené! A bílé! Vidím tě v nějakém velkém ledovém paláci.“

„Led?“ zděsil se Werkáček. „Snad neumrznu?“

„Ne, ne,“ uklidňoval ho Mžoura. „Jsi živý a stojíš uprostřed. A kolem tebe jsou… lidé! Tisíce lidí! A všichni… něco volají a rámusí…“ Mžoura se zarazil, zmateně otevřel oči a vzrušeně pokračoval. „To je zvláštní. Máš na sobě nějaký kostým. A… počkej… vidím nějakou hůl! Ne, víc holí! Desítky holí! A velké světlo!“

„Budou mě pronásledovat s holemi? Praští mě tak, až se mi rozsvítí?“ vyděsil se Werkáček.

„To ne, vidím tam ještě něco malého… Něco černého, co se ti bude líbit. Sakryš, už to mizí!“ Mžoura si protřel oči. „To je všechno. Zdá se, že tvoje budoucnost bude trochu… neobvyklá. Ale rozhodně jí musíš jít vstříc.“

Werkáček poděkoval, rozloučil se a odletěl zpět ke Kůrovláskovi.

„Ten věštec se úplně zbláznil. Prý musím odletět na sever, nechat se tam zmrazit a pak mě asi budou mlátit holemi. Ale prý se mi to bude líbit,“ prohlásil nakonec, když jeho kamarád vyzvídal, co se dozvědel.

Kůrovlásek nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Hele, to sis jen špatně vysvětlil. Mžourovy předpovědi jsou občas záhadné, ale nikdy se nemýlí.“ Pak se zasmál a dodal: „I když mi kdysi předpověděl, že budu žít ve vysokém stromě s výhledem na celé Beskydy. No a podívej se na mě – trčím v tomhle pařezu. Ale možná tím myslel můj příští strom, až odsud za dva roky vypadnu!“